Výzkum A. Majerčáka

K paní doktorce Jaktářové, která má na starosti psychopaty a alkoholiky přivedli pana profesora Charouze z ústavu teoretické fyziky. Samozřejmě že ho nepřivedli z jeho pracoviště, ale od Apolináře, kde byl pan profesor umístěn přes noc.

„Tak vás tady pěkně vítám,“ zahlaholila paní doktorka a roztáhla ústa k profesionálnímu úsměvu. „Copak nám to vyvádíte, pane profesore? Založím vám tady osobní kartu, od této chvíle už patříte do naší velké rodiny a musíte se léčit.“ „Včera jsem se strašně zdunil, to je pravda,“ souhlasil profesor, „ale stálo to za to, viděl jsem čtvrtý rozměr a příště to udělám zase, je to v zájmu matematiky.“ Paní doktorka se zarazila, neboť slyšela úplně poprvé, že se někdo opíjí kvůli matematice a hned si udělala poznámku. „Anomální psychopat, nic nezapírá, alkoholní opojení plánuje. „Nejlepší co si k tomuto studiu můžete zvolit,“ pokračoval profesor, „je zubrovka. Někdy se mi zdá, že nějaký génius vymyslel tento nápoj výhradně pro matematiky. Po osmé skleničce, máte-li teoretickou průpravu, můžete na vlastní kůži prožívat relativistické jevy. Já osobně se po tomhle množství zkrátím, zatímco ostatní kolem mně se protáhnou. Rovněž chod času se zpomalí. Pak si dám ještě dvě a prostor se uzavírá. Prakticky to má ten důsledek, že nelze najít východ z hospody. Objednám si ještě jednu, prostor se uzavře úplně a cesta ven je zhola nemožná. V tuto chvíli se kolem mne začínají shlukovat děvčata, která si mne dosud nevšímala, což si vysvětluji zvýšenou přitažlivostí. Když to pozorujete delší čas, zjistíte, že děvčata opisují stále stejnou dráhu. V tuto chvíli jsou už přitažlivé síly nebezpečně vysoké. Zcela nedávno profesor Švarčild, který se se mnou zúčastnil výzkumu, byl stržen černou dírou a od té doby už o něm nikdo neslyšel. Čest jeho památce. Objednám si další sklenici a gravitace roste nade všechny meze. Řítím se z barové stoličky, nepředstavitelnou silou jsem přitažen k podlaze a víc si nepamatuji. Když se to tak vezme, jsem vlastně průkopník na poli popularizace teorie relativity.“ Paní doktorka pozorně vyslechla profesora Charouze a pojednou se jí zdálo, že ona vlastně o mnohé přišla a pocítila silnou touhu zažít tyto jevy osobně. „Pane profesore, jako mladá dívka jsem měla velký zájem o studium fyziky, ale nevzali mě, tak jsem šla na psychologii, moc bych vás chtěla požádat, zdali byste mě někdy vzal s sebou na praktický výzkum, nechci už dál žít v nevědomosti,“ požádala profesora. „Když tu kartu zahodíte, dá se to zařídit,“ souhlasil profesor.

Nedávno jsem je oba potkal v baru. Paní doktorka, která se teď jmenuje Charouzová, seděla profesorovi na klíně a zdálo se, že prostor kolem nich je zcela uzavřen.